Možná to znáte. Ráno se probudíte a hlavou vám okamžitě běží, co všechno dnes musíte stihnout. Máte zdánlivě všechno. Práci, rodinu, zdraví a dostatek, ale přesto cítíte uvnitř nespokojenost, únavu a ztrápenost, štve vás manžel, spousta povinností, kolegyně a šéf v práci. A sotva vstanete, nejradši by jste si šli zase zase lehnout.
Vzpomínám si na jeden okamžik, kdy jedu z práce, jsme úplně vyčerpaná, slzavé údolí, únava. Zastavím v zastrčené restauraci, kde snad nikoho nepotkám a podaří se mi skrýt své opuchlé oči před světem.
Číšnik po chvilce nevydrží a opatrně se mně ptá: „Stalo se vám něco?“ A já: „Ne, děkuji.“
Odejde, ale za chvíli je u mně znova: „Určitě se vám něco stalo… jste nemocná?“ „Ne.“
„Umřel Vám někdo?“ „Ne“
„Nemáte práci?“ „Mám dvě práce.“
„Nemáte rodinu?“ … „Mám.“